Bjarneho tipy v souvislosti s obezitou a omezeními kvůli COVID-19: rutiny, virtuální objetí a návštěvy přátel

Pro mě to znamená, že když se ráno probudím, tak se hned neobléknu do nějakého pohodlného domácího oblečení. Ne, osprchuju se, obléknu se a dám si zdravou snídani, stejně jako kdybych šel do práce. Potom se, stejně jako kdybych odcházel z domova, přesunu na místo vyhrazené pro práci a pustím se do toho. I přesto, že nejsem tak zaneprázdněný jako obvykle, stále se snažím pracovat celý den. Možná mám o pár minut delší přestávky na kávu a oběd a možná o něco víc času věnuji surfování po internetu. Je pro mě důležité držet se svých zavedených pracovních postupů, protože potom je snadnější dodržovat i ostatní návyky.

Ale práce z domova také znamená snazší přístup k ledničce a do spíže. Při životě s obezitou je to past, které se musím vyhýbat obloukem. Proto se snažím mít vždy po ruce ovoce a ořechy, abych nedělal „hlouposti“, a každý den se snažím jíst ve stejnou dobu a vyhýbat se tak zbytečnému mlsání. Musím však přiznat, že je to pro mě velká výzva a svačinky si dávám o něco častěji než obvykle. I když to je problém, není to pro mě z hlediska karantény to nejhorší.

Jednou z nejtěžších věcí je pro mě to, že nemůžu navštěvovat místní fitness centrum a chodit na kondiční procházky. To, že teď nemůžu chodit do tělocvičny, se negativně podepisuje na mém zdraví, protože ztrácím svalovou hmotu, ale má to také vliv na moji náladu. Dřív se mi dařilo chodit pravidelně cvičit a je mi jasné, že vrátit se k tomuto režimu, až to opět půjde, nebude vůbec snadné. Doma sice cvičit můžu, ale daleko raději cvičím v našem fitness centru společně s ostatními, takže se na návrat moc těším.

Další věcí, která mi chybí, je navštěvování přátel a rodiny. Už nějakou dobu jsem neviděl svého desetiletého syna a zdá se, že ho ještě nějakou dobu neuvidím. To je opravdu velmi těžké. Ale mluvíme spolu po telefonu, voláme si přes Skype a píšeme si zprávy. Od začátku karantény jsem neviděl ani ostatní členy rodiny nebo přátele, i když jsme stále v kontaktu přes telefon. Vypořádal jsem se s tím tak, že jsem pekl koláče a nechával je přátelům za dveřmi. Pro mě to byl způsob, jak se vyrovnat se skutečností, že mi chybí jejich přítomnost. Takže jednou z prvních věcí, kterou po skončení karantény udělám, je návštěva přátel a rodiny.

S obezitou žiju už třicet let a tak vím, že si musím na emocionální stabilitu dávat pozor. Mám totiž tendenci zajídat emoce, což je teď, kdy prožívám častější změny nálad než obvykle, docela problém. Snažím se hledat nové rutiny, které mě baví a které mi pomohou zaměřit se na jiné věci než na ty, se kterými nic nezmůžu. Například se teď v karanténě snažím zaměřit na své spánkové návyky, které kvůli mé spánkové apnoe nebyly moc dobré. Proto jsem si vytvořil několik nových rutin, které, jak se zdá, pomáhají. Každé ráno mi zvoní budík v 7 hodin – později než obvykle, ale stále ve stejnou dobu každý den. Na několik minut otevřu okna v ložnici, abych pořádně vyvětral. Večer toho sním jen tolik, abych neměl hlad, a spát jdu ve chvíli, kdy jsem unavený, ne v žádný konkrétní čas. Teď spím každou noc skoro o hodinu víc, to je skvělé. Ano, vím, že jsem to měl udělat už dávno, ale podařilo se mi to teď díky karanténě.

Je docela zajímavé, že se z téhle karantény poměrně jednoduše stal nový normál. První týden jsem se rozkoukával, moc jsem nevěděl, jak s tím naložit, ale teď už jsem si našel určité metody a jde to hladce. Když jsem byl v prvním týdnu nakoupit, lidé v obchodě vypadali poměrně nervózně a někteří i trochu vyšilovali. Dnes je pro mě naprosto přirozené si v supermarketu umýt ruce, dodržovat rozestupy ve frontě a dávat si pozor, abych poblíž lidí nekašlal nebo nekýchal. Přizpůsobit se této situaci bylo nakonec snadnější, než jsem si myslel. A to je jedna z věcí, na kterou po skončení karantény nesmíme zapomenout.

Myslím si, že bychom si všichni měli navzájem pomáhat, zejména ale, pokud známe někoho, pro koho jsou společenské interakce náročné. Během karantény je ale ještě důležitější myslet na ty, kteří by mohli potřebovat virtuální objetí a povzbuzení. Život s obezitou může být – i bez karantény – společensky náročný a nyní hrozí, že bude ze společenského hlediska ještě náročnější. Proto si myslím, že je důležité zůstat v kontaktu a navzájem si v této krizi pomáhat.

Sociální média jsou pro mě poměrně inspirativní. Zrovna včera večer mě zaujala myšlenka mých přátel, kteří společně přes Skype cvičili z domova. Myslím si, že to je skvělý nápad a podobně by to mohl dělat kdokoli. Proč si nenaplánovat společná setkání přes Skype, kde si budete moct popovídat, zasmát se a bavit se? Nebo si spolu můžete dát třeba kávu, podívat se na film nebo si společně přečíst knihu. Je důležité se o sebe navzájem starat i během karantény.

Když se podíváme, co všechno se kolem koronaviru právě teď děje, tak to vypadá, že si daleko víc vážíme společně stráveného času než dřív. Od zpívání na balkónech přes tleskání zdravotnickým pracovníkům až po cvičení přes Skype a mnohé další. Vážíme si společně strávených chvil a to je báječné. Opravdu doufám, že to tak bude i nadále, a zároveň doufám, že to bude zahrnovat také lidi žijící s obezitou nebo jakýmkoli jiným onemocněním, které je běžně stigmatizováno, a budeme tak součástí těch, o které se staráme.

Přeju všem lidem, a zejména těm s obezitou, jako jsem já, aby se vám dařilo dělat vše pro to, abyste jedli zdravě, zvládali doma cvičit a setkávat se s rodinou a přáteli pomocí sociálních médií. Tímto způsobem to zvládneme až do té doby, než se po koronaviru vše vrátí do normálu.

Společně jsme silnější.