"Jmenuji se Andreas a žiju s obezitou. Já sám obezitu nemám, ale
moji rodiče byli obézní a má snoubenka Melanie v současné době žije
s tímto chronickým onemocněním. Takže i když já osobně obezitou
netrpím, přesto jejímu dopadu denně čelím." – Andreas Herdt
S Melanie čelíme dopadům obezity téměř ve všech aspektech
každodenního života. Hlavu nám zavaří i jednoduché věci, jako je koupě
židle nebo postele. Můžeme hledat nábytek, který unese potřebnou
hmotnost, to ale dramaticky omezuje výběr (zejména když máme alespoň
minimální požadavky na pěkný design). Nebo koupíme to, co se nám
skutečně líbí, ale potom žijeme s rizikem, že se to může rozbít.
Plánování společného večera může být stejně obtížné. Začneme výběrem
místa, které – kromě všech obvyklých kritérií, jako je kvalita
a atmosféra – musí také zajistit vhodné posezení, to znamená velké
stabilní židle, nejlépe bez opěrek. Také zde musí být vhodný přístup
bez příliš velkého množství schodů a v blízkosti parkoviště.
Doprava obecně je dalším způsobem, jak si zavařit hlavu. Melanie má
kvůli své omezené pohyblivosti status osoby se zdravotním postižením,
to ale pro přístup k příslušným parkovacím místům nestačí. Pro mě by
byla veřejná doprava jednodušší alternativou, nicméně pro Melanie ne.
Vlakové nádraží v našem rodném městě nemá zvedací zařízení ani
eskalátory a 40 schodů vedoucích k nástupišti pro ni představuje
vážnou překážku. Cesta na dovolenou je ještě náročnější, zejména pokud
to zahrnuje létání. Vyžaduje to hodně plánování, aby naše dovolená
neskončila katastrofou.
Dokonce i návštěva lékaře je překvapivě obtížná. Nikdy nevíme, zda
bude nábytek v čekárně nebo vyšetřovně vyhovovat, nebo jestli je
zdravotnické vybavení navrženo pro osoby, jejichž velikost a hmotnost
neodpovídají „normě“. Manžety pro měření krevního tlaku nemusí být
dostatečně dlouhé a křesla zubních lékařů i systémy počítačové
tomografie (computerised tomography, CT) nebo magnetické rezonance
(magnetic resonance imaging, MRI) obecně mívají omezenou nosnost.
Takže si vše předem musíme vyjasnit v ordinaci lékaře – nebo
riskujeme, že nás pošlou domů bez jakéhokoli vyšetření.
Na začátku našeho vztahu jsem těmto překážkám nevěnoval dostatečnou
pozornost. Přeceňoval jsem fyzické schopnosti Melanie a očekával jsem
od ní příliš. To nás čas od času přivádělo do situací, které se
nelíbily ani jednomu z nás.
Od té doby jsem se naučil, co od ní můžu žádat, a snažím se její
limity v tom, co děláme, zohledňovat. Melanie je teď sebevědomější
a zkouší věci, které už dlouho nedělala, například souhlasila, že
poletíme ekonomickou třídou.
Takhle se mi tedy žije s obezitou – a to to mám z nás dvou určitě
jednodušší. Čtvrtina populace žije s touto komplexní chronickou nemocí
na té náročnější straně, a počet zasažených lidí roste děsivou rychlostí.
Když započítáme každého kamaráda, příbuzného, zákazníka nebo
spolupracovníka někoho, kdo žije s obezitou, může být těžké najít
někoho, kdo není touto nemocí zasažen, kdo není také nějakým způsobem
„ko-obézní“, jako já. Proč by měl tedy kdokoli z nás přijmout
neschopnost společnosti řešit tyto výzvy?
Tento malý příběh je určen pro všechny z vás, kteří se potýkají
s podobnými situacemi nebo znají někoho, kdo žije s obezitou. Prosím,
nezůstávejte potichu. Nepřijímejte věci prostě jenom tak, jak jsou.
Snažte se změnit svět a udělat z něj lepší místo, jen trošku, člověk
po člověku.