„Obezita – pravda zevnitř“ obsahuje příběhy Sarah, Wynforda a Abigail, třech lidí žijících s obezitou, chronickým onemocněním, které postihuje více než 650 milionů lidí na celém světě. Jejich snaha zvládnout toto onemocnění a stigmatizaci, která se k němu pojí, je zdůrazněna sérií portrétů od britské fotografky Abbie Trayler-Smith.

„Dle mé zkušenosti jsou to právě lidé, kteří zažili týrání nebo jiné trauma nebo něco hrozného, a jídlo se pro ně stalo jedinou oporou. U mě osobně to bylo, když mi zemřela babička, když mi bylo devět. Byla jsem ve škole a čekala jsem, až mě vyzvedne, ale nikdy nepřišla, protože měla havárii a zemřela. A od té doby jsem se za její smrt vinila.

Moje máma mi říkala, že nemůžu nosit určité věci, i když to myslela dobře. Chtěla jsem nosit věci, které nosili mí přátelé, a ona mi říkala, že nemůžu, protože na to nemám postavu. Tak jsem si byla neustále vědomá toho, že jsem jiná a vždy mi to hodně vadilo.

Mám velkou radost ze své dcery, Emily. Nechci, aby se někdy trápila tím, jak vypadá, nechci jí nikdy říkat, že její vzhled není v pořádku. Když jsem se začala snažit o těhotenství, nemyslela jsem na to, že má váha může být problém. Myslím tím, že nikdo neví, jestli může mít dítě. Nakonec to nebyl problém a já jsem otěhotněla. Cítila jsem se dobře a už mě váha netrápila, protože jsem byla těhotná. Přimělo mě to dívat se na mé tělo jiným způsobem.“

„Studium na univerzitě jsem začínala s velikostí 14, a když jsem skončila, měla jsem velikost 18. Pracovala jsem pozdě do noci a při psaní jsem jedla, což je něco, co byste nikdy neměl dělat. V posledním roce mého studia mi zemřel můj nejlepší přítel. Byl to ten nejhorší moment mého života. Nechtěla jsem nikoho vidět. Ztratila jsem chuť k jídlu na velmi dlouhou dobu. Když jsem jí získala zpět, prostě jsem ve špatný čas jedla všechny špatné věci, prostě mi to bylo jedno.

Pak jsem měla v jednom seriálu hrát zdravotní sestru. Dva dny před natáčením jsem jim zavolala a bylo mi řečeno, že do mé role obsadili někoho jiného. Když jsem se zeptala proč, řekli: „Je to proto, že jsme si uvědomili, že vám uniforma zdravotní sestry nepadne.“ Byla jsem naprosto devastovaná a šokovaná. Říkala jsem si, jak je to od nich nefér, protože když mě angažovali, měli k dispozici mé míry. Nechci mít pocit, že musím zhubnout polovinu své váhy, abych získala roli v televizi nebo divadle.

Nebudu se trápit jenom proto, že mám větší velikost než průměrný člověk. Ano, jsem tlustá. Doufám, že zhubnu, ale i když se to nestane, nebudu v depresi.“

„Má ideální hmotnost by měla být 80 kg, ale nikdy v životě jsem tolik nevážil a prostě nevím, jak toho dosáhnu. Ale pokračuji v hubnutí a pravidelně se vážím, abych nikdy neztratil motivaci k úbytku na váze.

Lidé vám často sáhnou na břicho a řeknou, „Vidím, že si stále držíš pořádné zásoby.“ Je to od nich velice hrubé. Je to hrubé proto, že kdybych měl Parkinsonovu nemoc, nikdo by na mě nešahal a neříkal, že se nemám třást.

Štve mě, když mi lidé říkají, že mám jíst méně a více cvičit. Dělám toho tolik, kolik můžu: třikrát do týdně jsem v posilovně, dvakrát týdně dělám cyklistiku, každý druhý týden chodím na procházky, nejím fastfood a vařím si pro sebe zdravá jídla. Dělám, co můžu.“