Problém s velikostí? Je to dědičností!

První známky spojení genů a obezity objevila v roce 1952 skupina výzkumných pracovníků z Michiganské univerzity. Provedli studii, do které bylo zahrnuto 81 párů dvojčat z převážně místních středních škol. Od dvojčat bylo získáno mnoho měření, včetně délky nohou, délky předloktí a dokonce výšky nosu.

Tato měření umožnila výzkumným pracovníkům zjistit pravděpodobnost, s jakou byly tyto různé vlastnosti zděděny od rodičů – to se nazývá dědičnost. Ze všech různých vlastností, které výzkumní pracovníci měřili, byly tělesná hmotnost a obvod pasu těmi s nejvyšší dědičností.

Od té doby se uskutečnilo mnoho dalších podobných studií, které navíc srovnávaly dvojčata, která nevyrostla společně. Identická dvojčata měla podobnou hmotnost bez ohledu na to, zda byla od narození vychovávána společně nebo odděleně. To ukazuje, že při určování tělesné hmotnosti hrají silnější roli geny než prostředí. Tyto objevy jsou společně nesporným důkazem, že genetika hraje v obezitě hlavní roli. Některé důkazy naznačují, že genetický podíl se pohybuje mezi 40 a 70 procenty. To znamená, že geny, které zdědíte od rodičů, mohou zvýšit riziko vzniku obezity.

Průzkum v této oblasti stále probíhá. Ale co víme, je to, že geny ovlivňují:

• Kolik jídla najednou sníme
• Jak reagujeme na pocit plnosti
• Jak velké potěšení nám přináší určité druhy potravin
• Kolik energie potřebujeme k udržení základních funkcí těla
• Jak a kde jsou v našem těle uchovávány nadbytečné kalorie v podobě tuku

Nyní víme, že tyto věci mohou mít méně společného s naší povahou a životním stylem a mnohem více s geny.

Ale pokud to tak je, proč bylo před sto lety jen velmi málo lidí s obezitou? Jak říká genetik Francis Collins: „Genetika nabije zbraň a prostředí stiskne spoušť.“

Naše geny se za posledních sto let nezměnily. Vlastně se zásadně nezměnili za posledních 50 000 let. Co se změnilo, je naše prostředí. A stejně jako mají někteří z nás v určitých prostředích alergie, může prostředí aktivovat a měnit projevy některých našich genů.

Nyní žijeme v jiném prostředí s jinými typy stresu, potravin a technologií. Ty interagují s našimi geny novým způsobem. Jedním z výsledků je obezita.

Profesor Joseph Proietto, výzkumný pracovník a lékař specializující se na obezitu, vysvětluje genetický základ obezity na příkladu dvou hrnců. Liší se velikostí: jeden hrnec pojme pět litrů a druhý padesát. Hrnce stojí přes noc na dešti a ráno jsou oba plné vody.

Není překvapením, že větší hrnec pojme více vody než menší hrnec. Profesor Joseph Proietto vysvětluje, že je to proto, že větší hrnec byl vyroben tak, aby se do něj vešlo více vody. „Jinými slovy, k rozvoji obezity potřebujete jak genetický základ (jak byl hrnec vyroben), tak prostředí (déšť),“ říká.

Jak tedy můžeme tyto informace použít? Koneckonců, geny nelze změnit. Ale naše individuální genetické rozdíly nás mohou více či méně vystavovat riziku rozvoje obezity. Takže čím více toho o našich genech víme, tím více informací máme k tomu, abychom mohli činit informovaná rozhodnutí o regulaci tělesné hmotnosti. Můžeme se například pokusit minimalizovat naše vystavení faktorům životního prostředí, které zvyšují riziko vzniku obezity.

A kvůli našemu individuálnímu genetickému základu můžeme na různé typy léčby reagovat různě. Co funguje u jednoho člověka, nemusí fungovat u druhého. Proto každý z nás potřebuje k regulaci tělesné hmotnosti individuální přístup.