Mnozí z nás přibrali během covidové karantény na váze prostě proto, že to bylo stresující období a my jsme se stále nacházeli blízko ledničky. Pokud jste už před karanténou měli nadměrnou váhu a během ní jste ještě nějaká další kila přibrali, co uděláte? Zkusíte novou dietu, přihlásíte se do fitka, nebo se obrátíte na svého lékaře?

Věděli jste, že obezita je chronické onemocnění? Opravdu. Ukazuje se, že jsme se na to dlouhou dobu dívali dost špatně.

Naše kultura dlouho udržovala přesvědčení, že váhu si lze udržet jednoduše tím, že vyrovnáme poměr mezi přijatými a vydanými kaloriemi. Pokud tedy přibíráte, protože přijímáte příliš mnoho kalorií, jednoduše uberte a zhubnete.

Nepředstírejme, že udržet si váhu je jednoduché

Ukazuje se, že věci jsou složitější. Proč? Protože váha není chování. Z toho důvodu nemůžete přímo ovládat svou hmotnost!

To je nehoráznost, něco takového tvrdit, co? Vezměme si příklad. Kdybych vás dnes požádal, abyste snědli 3 porce ovoce, zvládli byste to (pokud máte k ovoci přístup).

Kdybych vás požádal, abyste se mezi 8:00 a 21:00 hod. šli na 30 minut projít, pravděpodobně byste to také zvládli. Ale pokud bych vám řekl, že v následujících 6 hodinách máte přibrat 0,3 kg – anebo počkejte, dokonce 5,5 kg – tak to nezvládnete.

Máte poměrně slušnou kontrolu (v rámci mezí) nad tím, co jíte a jak cvičíte. Ale protože hmotnost není chování, naše možnosti změnit hmotnost jako stupně na termostatu jsou značně omezené.

Nejde jen o to, že se ukazuje, že geny hrají obrovskou roli. Odhaduje se, že za přibližně 40 % až 70 % pravděpodobnosti vzniku obezity můžou geny. Ale také existuje spojení mezi vaší váhou a vaším sociálním prostředím.

A to nemluvě o tom, že v naší společnosti máme snadný přístup k potravinám s vysokým obsahem kalorií a nízkými výživovými hodnotami a málo příležitostí k fyzické aktivitě.

Jinými slovy, ať už poměr těchto faktorů vyčíslíte jakkoli, vědecké důkazy ukazují, že váha není otázkou volby a silné vůle, ale výsledkem komplexních genetických, biologických, sociokulturních a psychologických faktorů.

Ne kvůli počtu kilogramů, které se ukážou na váze, ale kvůli dopadu nadbytečných tukových buněk na zdraví, schopnost fungovat a kvalitu života. Tukové buňky nejsou pasivní. Nesedí tam jen tak nečinně.

Tukové buňky vylučují hormony a peptidy, které když jsou blízko srdce, jater, slinivky a jiných orgánů (nitrobřišní tuková tkáň), mohou způsobit onemocnění.

Pojďme ještě více do hloubky. Je důležité pochopit, že tělo brání – ano, brání – svou nejvyšší váhu! Naše tělo má základní instinktivní reakce na zvládání problémů. Podívejme se na několik příkladů.

Přehřátí nás vystavuje riziku poškození mozku, a proto se automaticky začneme potit, abychom snížili tělesnou teplotu. Další příklad: Mrznout pro nás není dobré, může nás to poškodit, a proto když je chladno, automaticky se začínáme třást, abychom zvýšili tělesnou teplotu. Zatím se nám to všechno zdá výhodné.

Jenže podobným způsobem si tělo vyvinulo mechanismy, jak odolávat úbytku hmotnosti. V dávné minulosti, kdy nebylo snadné dostat se k jídlu, jsme byli často vystaveni riziku hladovění. Když tedy zhubneme, naše vrozené mechanismy zavelí k odpovědi. Nezačneme se sice třást ani potit, ale náš mozek zvýší pocit hladu, vypne signalizaci sytosti a zpomalí metabolismus. A tyto životzachraňující mechanismy fungují někde hluboko i dnes…

Každý zná křivku předvídající úbytek hmotnosti. Na začátku hubnoucí poutě váha pěkně padá dolů. Pak ale někdy mezi 3. a 6. měsícem se proces zastaví a stagnuje. To přebírá otěže biologie. Nazývat to selháním by bylo zjednodušené.“

Tak proč vám to říkám? To proto, že když lidé pracují s modelem přijatá vs. vydaná energie, opírají o tento model také své cíle a očekávání.

Člověk, který je o takovém modelu přesvědčen, si může nastavit cíl, že zhubne 0,5 kg týdně. 5 týdnů: 2,5 kg. 10 týdnů: 5 kg. 30 týdnů: 15 kg. Paráda! No to mě podržte. Šance, že to bude probíhat takto, je ve skutečnosti jen velmi nepatrná. Protože vaše tělo pro vás má jiné plány a vám se zkrátka nemůže podařit oklamat matku přírodu.

Toto široce rozšířené nastavení mysli „méně jíst, více se hýbat“ je ohromně problematické. Jak lidé procházejí těmi předvídatelnými fázemi hubnutí – počáteční úspěch následovaný nevyhnutelnou stagnací – pokaždé se začnou obviňovat.

A v důsledku toho přijde neproduktivní sled událostí. Pokud něco víme o lidech s obezitou, je to to, že se opakovaně s velkým úsilím snaží zhubnout. Postupem času jejich zkušenost vypadá takto: Snažím se – selžu. Snažím se – selžu. Snažím se – selžu. Zní vám to povědomě?

Když jako psycholog vidím tento vzorec, opravdu mě to rmoutí. Proč? Protože tento vzorec, ve kterém se opakuje snažení a selhání, vede k tomu, že se vzdáme! Říká se tomu „naučená bezmocnost“ a jedná se o velmi nebezpečný psychický stav.“ Lidé se při něm cítí jako při depresi. Zasahuje do většiny aspektů lidského života. A narušuje sebevědomí člověka.

Nedávno bylo provedeno několik studií zaměřených na to, jak zlepšit péči o lidi žijící s obezitou. Zjistili jsme, že lidé žijící s obezitou vlastně nepovažují zdravotníky za zdroj podpory, ale myslí si, že regulace tělesné hmotnosti je na nich a že se musí jen více soustředit na stravu a cvičení. Zdravotníci si myslí, že mohou nějak pomoci, ale také si myslí, že jedinou cestou je dieta a cvičení.

Od konce 70. let 20. století pracuji s lidmi s obezitou. Milionkrát jsem viděl, jak extrémně nesnesitelné pro obézní lidi je, když někdo jen tak přijde a řekne: „No prostě musíš míň jíst a víc cvičit.“

Skoro to vypadá, že čekají, že obézní člověk jim odpoví: „Opravdu? Páni, to mi zatím nikdo nikdy neřekl. Netušil jsem, že by mi mohlo pomoct méně jíst a více cvičit.“

Slyšel jsem ten příběh tolikrát, že začínám být přesvědčen, že máme špatný scénář. Je načase změnit, jak hovoříme o tom, co obezita znamená, jak vzniká a jak se léčí.

Když mě někdo požádá o vysvětlení, proč se zvyšuje míra obezity, moje odpověď zní: „Protože lidský mozek již není přizpůsoben prostředí, ve kterém žije.“ S člověkem a jeho mozkem není nic v nepořádku. Ale problém vzniká, když do toho zapojíme životní prostředí.

Co by se stalo, kdybyste o obezitě přestali smýšlet jako o něčem, co se dá vyřešit ubráním jídla a přidáním cvičení a co vás neustále přivádí k selhání?

Mimochodem když se člověk cítí, jako že selhal, a vzdává se, přestane o sebe pečovat.

Jaká je tedy alternativa? Dobře, nechte mě, abych vám něco pověděl.

Co když je obezita chronické onemocnění, které je důsledkem genetických, environmentálních, biologických (zejména mozkových), sociálních a psychických problémů, které jsou zesíleny v kontextu moderního prostředí nadbytku zpracovaných potravin, přetížení a nedostatku času na péči o sebe.

Co když jste navzdory všem svým snahám v minulosti s tímto onemocněním nikdy nebyli doopravdy léčeni? Dosud nikdo k vaší léčbě nepřistupoval s tím vším, co nyní víme. Uplynulé pokusy se na věc vždy dívaly z perspektivy méně jídla, více pohybu.

Kdybyste tuto změnu mohli uskutečnit, zajímalo by mě, co by se stalo? 

Zde je moje vize: Podle mě tato změna může do zvládání obezity vnést realistická očekávání a být cestou ke zvýšení sebeúcty.

Bojím se toho, že obézní lidé ze svého stavu viní sami sebe – vlastně víme, že to tak je, lidé mají předsudky o své váze – a nespatřují ve zdravotnících dostatečnou pomoc.

Pokud však začneme přistupovat k obezitě podobně jako k jiným chronickým onemocněním, můžeme to změnit. Zdravotníci mohou využít své dovednosti, které získali při léčbě lidí s jinými chronickými chorobami, u lidí s obezitou. Zvládání obezity je koneckonců o léčebných přístupech, které by měly spíše zlepšovat zdraví, fungování a kvalitu života než se jen soustředit na to, kolik kdo může zhubnout.

Byli byste ochotni přijít si říct o pomoc se svým onemocněním?